Než jsem publikovala článek o tvůrčí krizi, můj chtíč avšak zároveň nevole psát mě málem srazily na kolena. Den po dni jsem žonglovala s tužkou, den po dni jsem skládala vlaštovky z papíru, den po dni jsem krmila své ruce jinou činností a svou duši výmluvou, že nemám inspiraci.

Neříkala jsem si, že už nikdy nebudu psát. Říkala jsem si jen, že nebudu psát dneska. Což, lži stranou, je jedno a to samé. Prokrastinace není nic jiného než dost laciný zvyk. Zlozvyk.

Když jsem konečně pochopila, že mlátit hlavou o zeď mi inspiraci nepřinese, dala jsem si pár angličáků a dvojité presso, a napsala první větu. Jen tak.

Začala jsem prostě proto, že mě příliš ničilo nepokračovat.

Ono je o moc lepší psát o autorském bloku, než nepsat vůbec. A také je o moc lepší se zabít kávou, než ránou do spánku. Mimochodem.

Napsala jsem druhou větu a ta negativní vibrace najednou ustala. Napsala jsem poslední větu a já jsem ji i pojmenovala: Marnění kreativního kapitálu.

Fujtajbl.

3706236b316283b613298752f788f4d5Víte, co nejlepšího můžete udělat, když dokončíte svou práci? Začít další. A protože se ještě necítím na ranní vstávání, politiku ani jinou sofistikaci, 10 tipů jak překonat tvůrčí krizi zní jako fajn kompromis. (To jen tak krátký úvod pro čtenáře, kterým unikl titulek).

Pokud vás však bere spíš Twitter, než dlouhé epopeje, přistupte rovnou k bodu 10. K bodu 10 také rovnou přistupte, pokud Váš Iphone za chvilku umře.

Všichni to známe.

(1) Neberme se tak vážně, paralyzuje nás to.

Amatérští umělci se definují svými ambicemi: Jsem skladatel, jsem malíř, jsem spisovatel. Pokud však jsem opravdový spisovatel, tak se s tím přehnaně neztotožňuji. Miluji to, ale také vím, že jsem víc, než jen popis mé práce. A když mám zrovna období útlumu, třeba nadávám, ale nepouštím si hned dvojitou do žíly (to bych stejně udělala jen jednou…). Oproti tomu, rádoby „spisovatel“ nemá vůbec smysl pro srandu. Jeho strach z neúspěchu ho tak paralyzuje, že mu ani nedovolí se pustit do hry. Jeho nikdy neuslyšíte remcat o tom, jak ho tahle trilogie zabíjí, protože jednoduše a prakticky – on svoji trilogii nepíše vůbec. Jeho cíle jsou pouhou iluzí. Nejsou skutečné. Podobně to máme ve vztahu. Čím víc někoho milujeme, tím více se bojíme, že ho ztratíme. A čím víc se bojíme, tím víc si můžeme být jistí, že to nakonec pose*eme.

(2) Přestat sabotovat sami sebe

To, že dneska KOPR přemůžeme, neznamená ještě, že nás zítra nepoctí svou návštěvou znovu. Každý umělec či „umělec“ musí pochopit jednu krutou pravdu – každý den je bitva. A ač se nám jakkoli nechce ze základny, musíme se pořád vracet na bitevní pole.

„Odpor k práci je jako telemarketér. Pokud mu řekneme „dobrý den“, skončili jsme. Skutečný profesionál mu ani nezvedne telefon. Zůstane pracovat.“

Všechny výmluvy alá nemám inspiraci si škrtněme ze slovníku a jednoduše dělejme, co máme. Vždyť je to přesně to, co chceme dělat. První dost-naprd-koncept je mnohem cennější než důvtipný román, který nikdo nikdy nenapsal.

3) Buďme pravidelní

„Nicméně, psaní pravidelně, inspirace nebo ne, není špatný způsob, jak se nakonec dostat do inspirované nálady; letadlo se také chvíli musí kodrcat po přistávací dráze, než konečně vzlétne.“ Alice W. Flaherty

Rituály jsou dobrá věc. Proč by jinak fanatizovaly svět, média, Elona Muska a Hlas Elity. O časném vstáváním, meditaci a další ranní tipy pro produktivní den inspirováno životem úspěšných si můžete přečíst ve článku zde. Utváříme dobré zvyky a komponujeme je do našeho časového harmonogramu tak, abychom se připravili pro život, jaký chceme. Navíc tím, že budeme dodržovat určitý čas pro psaní nebo jinou nám blízkou tvůrčí činnost, učíme naši duši automaticky přepínat do kreativního módu. Disciplína sama rodí kouzlo a kouzlo rodí inspiraci. Tak proč to nezkusit?

(4) Ukliďme si

Čekáme návštěvu Múzy, tak si ukliďme. Ve svém produktivním světě nemůžeme tolerovat nepořádek kolem nás ani uvnitř nás. Dostáváme se do potíží, protože je to laciná verze, jak škemrat o pozornost. Chaos nás zbytečně vyčerpává. My se potřebujeme soustředit. Ne nadarmo říkám, že když chceme změnit svět, měli bychom začít tím, že si usteleme postel. Ale to už zase další promo na ranní rituál… Ne vážně. Už jste ho četli? (úsměv).

(5) Uvolněme místo kreativitě

I přes všechnu pravidelnost a snahu, někdy to prostě nepůjde. A to je OK. Nejsme superhrdinové. I když si to občas my, generace Y, myslíme (nebo naši zaměstnavatelé, kdy na nás další a další úkoly sypou jak Popelce čočku). Zase nemá cenu dvě hodiny nečinně sedět za stolem a tupě hypnotizovat zeď. Stejně tam nic nedávají.

Místo toho se máme jít projít, dát si koupel, pozdravit slunce nebo třeba upéct cheescake (s malinami, prosím, pošlu vám adresu) a pak to zkusit znovu. Jenom nikomu nevolejme, nenavštěvujme a nevečírkujme. Pokud to uděláme, slova jiných lidí drze vklouznou na místa, kam patří naše slova. Věnujme čas sobě a uvolněme v mysli prostor. Ať se ta naše ztracená slova mají kam vracet.

(6) Čtěme. Hodně.

500cca5364ae29dd7995a33be1f68c04Čtěme, co máme rádi – oblíbenou knihu, oblíbeného autora, oblíbený časopis, blog (doplňme si sami). Čtěme o tématech, co nás zajímají, co nás inspirují. Možná to v nás probudí nové nápady, nové asociace, a vrátí nám sílu a skutečnou chuť začít to svoje. Můj budíček byl Steven Pressfield. A kdo tvůj?

(7) Alespoň se pokusme 

„Psaní není jako tanec nebo modeling; není to nic – když nezačneš do svých 19ti let – skončil jsi. Nikdy není příliš pozdě. Tvé psaní bude jenom lepší, jak budeš starší a moudřejší. Pokud napíšeš něco krásného a důležitého, a ta správná osoba to objeví, uvolní ti místo v knihovničkách světa – v jakémkoli věku. Alespoň se pokus.“ Elisabeth Gilbert.

Alespoň se pokusme. A buďme trpěliví.
Amen.

(8) Dovolme si být trochu sentimentální

Jeden z nejlepších léků na kreativní zácpu je cítit. Pociťujme něco, cokoli – bolest, radost, hněv, něhu. Pokud naše ledové srdce bude konečně nevyzpytatelně vyskakovat z hrudníku, naše múza brzy najde cestu zpět na svobodu.

(9) Najděme si múzu s velkým M.

Tedy, pokud jsi trochu romantická duše. Pokud ne, ušetři procento baterie svého iPhonu a přeskoč opět k bodu 10.

Ale teď už trochu filozofie pro nás normální. Z antického Řecka pochází devět múz, devět dcer Dia a Mnemosyne (proto tip č. 9, och, jak já jsem jen geniální). Každá má jiné jméno a každá z nich je zodpovědná za jiný druh umění. Jejich poslání je ale stejný – dát mužům sílu tvořit. (Ženy umělkyně ještě tehdy nebyly pozvány na párty. Diskriminace, já vím.) Tyto múzy podávají básníkům vavřínovou větev. Dávají jim hlas, aby mohli zpívat své verše. A zvláštní znalosti o minulosti a budoucnosti. Láska umělce k jeho múze může být psychická, ale i fyzická. Někteří umělci se neomezují na duši a 9 sester, ale hledají inspiraci prostřednictvím farmaceutické intoxikace či romantickými posedlostmi. Vždyť už i Manet namaloval svou múzu Victorine Meurent jako nahou prostitutku (Olympia, 1863). Možná múza jako taková symbolizuje věčné tajemno kreativity nebo tenkou linií mezi inspirací a opojností.

(10) A když ani bod číslo jedna, dvě, tři.. a devět (počítání mi ale jde, hmmmm…) nezabere, hlasitě zamrkejte a začněte makat.

Smiřte se prostě s tím, že nic takového jako autorský blok či tvůrčí krize neexistuje. To jenom vy jste líní AF (čti: as fuck). Profesionální autoři také nemají inspiraci, mají uzávěrky a hypotéky. Múzy umřely. Teď kralují absintové víly. A ty nás většinou jen navádí, ať si sundáme kalhoty.

No a pak se má člověk divit, že ten článek nikdy nedopíše.

Nasta la vista.

–Andie Y–

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.