“Seděla jsem za svou masivní obrazovkou a mrkala možná až příliš nahlas. Po open office jsem agresivně tikala z jednoho kolegy na druhého. Někdo se pohupoval v rytmu svého Spotify, někdo kontroloval dnešní osud vodnáře, někdo vybíral wellness dovolenou, někdo křičel do telefonu a někdo křičel – ve svém nitru. Ten poslední někdo jsem byla já. A v tu chvíli jsem věděla, že nastal čas. Čas odejít… “

Jakmile najdeš sebe ve špatné story, prokaž si laskavost a odejdi.

 

Generace X, Y, Z, whatever. Každá generace sužována stereotypy nějak jí, spí, dýchá, miluje. Škatulka sem. Škatulka tam. Jakmile ale dojde na téma práce, všichni chtějí to stejné – mít jak zaplatit účty, uznání a prostor pro seberealizaci. Honosné pojmy stručně a jasně – všichni chtějí prachy a dobrý pocit.

Ano, je pravda, že všichni máme tytéž základní potřeby (kdo chyběl na občance v pátý třídě, nechť čekne Maslowa teď!), ale ty najednou, zdá se, nestačí. Ty se staly samozřejmostí. My, generace Y, máme vlastní představy, vlastní tužby a možná až přehnané nároky. Ale to není ničí chyba, to je evoluce.

Nemůžeme předpokládat že vše bude stejné, když doba není. Nemůžeme předpokládat že vše bude stejné, když my nejsme. Demokracie, možnost volby a vždy dostatek banánů nás rozmazlila. Jednoduše očekáváme víc. A tím nemyslím o nulu nebo dvě větší výplatu (i když ta je taky fajn). A pokud to nedostaneme? Prostě půjdeme o dům dál. Jeden podpis sem, jeden tam. Tak málo někdy stačí.

My přicházíme na pracovní trh nabušení diplomy a zamlženou vizí. K té změně světa přeci potřebujeme odpovídající zázemí, no ne? Dejte nám, co chceme, a stanete se zaměstnavatelem roku.

74% mileniálů chce flexibilní pracovní dobu.

Co bylo pro naše rodiče a prarodiče priorita číslo jedna, je pro nás utopie. Jistoty, struktura, dnešek stejný jako včerejšek a pozítří jako zítřek? Děkujeme, nechceme. Slova jako flexibilita, nezávislost, autonomie skloňujeme ve všech pádech jako nějaká zaklínadla, což jen odráží světový pokrok a vývoj lidstva. Stereotyp od devíti do pěti pro nás nikdy fungovat nebude. Koule u nohy nám jednoduše nesluší.

Vy řeknete, že jsme líní. My řekneme, že jsme svobodní. Nepřivážete nás ke stolu ani nezavřete do zlaté klece. My chceme pracovat tehdy a tam, kdy a kde nám to vyhovuje. Co nezvládneme přes den, zvládneme večer nebo o víkendu. Co nezvládneme v kanceláři, zvládneme z domova, v kavárně, na letišti nebo mezi hodinami jógy kdesi v Indonésii. Best Regards, S pozdravem nebo Namaste –  není to jedno?

 “Když mileniálové řeknou, že chtějí “balanc”, nemyslí méně práce. Myslí pracovat jinak a flexibilně. To je velký rozdíl. – Cali Williams Yost pro FastCo.

Skutečně budeme méně produktivní než krafající kolegyně v kanceláři, které tam stejně nejvíc těší instantní káva a narozeninový větrník? Skutečně budeme méně produktivní než krafající kolegyně, které nejvíc pohoršuje délka našich sukní a zdražený papriky v supermarketu? Celodopolední přemítání, zda si dnes dají na o řízek s bramborem nebo řízek s bramborovou kaší radši vynecháme. S osudovým rozhodnutím se přece nežertuje.

88% mileniálů chce balanci mezi prací a integritou.

Jak se práce a volný čas propojuje, “work-life balance” nahrazuje pojem “work-life integration”. Nepracujeme, abychom žili a stejně tak nežijeme proto, abychom pracovali. Práce je jednoduše náš životní styl, podobně jako běžecké Nike či zelí ve smoothie. Taková nadčasová móda je pak výraz “work-me balance”. Potřebujeme dostatek času pro sebe a vlastní sebevyjádření. Nemáme život, máme sebe. Já, já, já, zase to ego. To jako vážně?

64% mileniálů chce volnou politiku sociálních médií

Jsme digitální generace, která je online, ať se vám to líbí nebo ne. V práci nám sem tam zavibruje whats app a doma pracovní email. Zvykněte si. Generace Y a sociální media prostě patří k sobě jako Tom a Jerry. Výše uvedených 64% se vztahuje na mileniálce, kteří se na možnost sociálních sítí ptají již na pohovoru. Stačí IQ tykve dát si dohromady, že skutečné číslo zastánců volného facebooku na pracovišti bude mezi námi o hóóódně vyšší.

Jiná studie dokonce uvádí, že pro 1 ze 3 mileniálů jsou sociální sítě na pracovišti důležitější než výše platu. Uvolněná politika sociálních médií založená na důvěře nadělá holt na pracovišti větší užitek než penzijní připojištění. Kdo z nás stejně půjde do důchodu?

80% mileniálů chce zpětnou vzabu v reálném čase.

Čekat na celoroční hodnocení je oser. My chceme pochvalu, když je to aktuální, ne za půl roku, kdy si to už beztak nikdo nebude pamatovat. Pocit uznání nelahodí jenom našemu egu, ale pomáhá nám držet si pevnou půdu pod nohami. My jsme zvyklí na feadback celý náš život a najednou máme nastoupit do „reálného“ pracovního světa. Jak máme vědět, jestli jsme na správné cestě, když nám to nikdo neřekne? Pak si připadáme ztracení nebo, že zůstáváme na jednom místě. A to je přesně okamžik, kdy naše nadšení a motivace vyhasíná.

Pro 65% mileniálů je na pracovišti nejdůležitější osobnostní rozvoj.

I když to možná občas nevypadá, i ten ne-pozitivní feedback chceme. Za bezmála tři roky v korporaci jsem byla brainwashovaná, že negativní feedback neexistuje, pouze prostor pro zlepšení. Ačkoli kritiku nesnášíme stejně jako všichni ostatní, pokud děláme něco blbě, chceme to vědět.

Dejte nám schopného mentora, najděte si čas na zpětnou vazbu a my vám ho vrátíme – v lepším, chytřejším a zkušenějším osobnostním kapitálu. Dejte nám smysluplné úlohy a my je vykonáme nad očekávání. Berte nás vážně (už je nám nějakých 25-30 let!) a my… ještě neodejdeme.

large (1)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.