Let č. kolik? I kdybych se to snažila spočítat, stejně bych byla vedle. Stejně jako kdybych se snažila spočítat srdce, která jsem po cestě zlomila.

Bylo jich jednoduše hodně.

Zas a znovu chci definovat, co s každým vzletem cítím, ale zase to neumím. Představivost je ale prý důležitější než vědění.

Možná bych to mohla nazvat závislostí. Závislostí na vůni dálek, na vůni zředěné hemisféry, na kouzlu zamlžených příslibů a magie neznáma. Možná je to závislost na pocitu ztracení, na momentu, kdy totální zoufalství střídá okamžik naprostého štěstí. Ten moment, který přichází s každou další cestou, a já už teď vím, že Amsterdam nebude výjimkou. Amsterdam. Město, které má více kol než kaváren, více kaváren než kanálů a více kanálů než aut. Nebo alespoň tak nějak se to říká…

Žiju pro dny a noci, kdy nemůžu spát, protože realita je mnohem krásnější. Žiju pro okamžiky, kdy se každá molekule mého těla chvěje, pusa se špulí do připitomělého úsměvu a oči mrkají tak silně, až najednou přestanou úplně. Přivírám oči a zastavuji svět.

Ze setin vteřin se stávají setiny věčnosti. Už napořád je tato chvíle moje. A já si ji budu připomínat pokaždé, když mě život srazí na kolena. Nebo když budu čekat u zubaře. (Což je ve své podstatě jedno to samé). Budu si připomínat tu chvíli, kdy jsem poznala, jak svět je krásný, ačkoli tak strašně pomíjivý. Chvíli, kdy jsem poznala, jak chutná přítomnost – zasraně nádherně.

Zasraně dokonalá symbióza mé duše, mého srdce a mé existence. Už nikdy nebudu sama.

Někdo má dům, někdo má psa a někdo má dům a psa. Já mám svět a něco tak krásně nedokonalého jako samu sebe. Učím se s každým nádechem být lepší a vím, že se to nezmění do doby poslední. Jsem pyšná na každý krok vpřed i na každý dva zpátky. Nebudu se omlouvat za to, že jsem mnou. Zas a znovu propadám kráse momentu, opíjím se vodopádem tvých slov a ztrácím sebe v příslibu zítřka. Tvá krása mi láme vaz.

Já proti světu, já se světem. Připlácím si za další jízdu a pak zvracím. Zas a znovu, dokud nebudu mít dost, a to já nikdy mít nebudu. Zas a znovu dokud nebudu na dně, ze kterého se odrazím. Zas a znovu vstávám, protože oheň uvnitř mě plápolá více než požár kolem mě.

Jsem závislá na adrenalinu. Adrenalinu života, kdy si řežete do paže tak silně, jen abyste věděli, že opravdu žijete. Říkejte mi blázen, ale já si radši budu řezat do srdce. (To proto, abych zkontrolovala, že tam pořád je.) Tělo dokonalé, srdce sešité nastokrát. Je to opravdu raritní kousek, to mé srdce, a já doufám, že jednou přijde do muzea.

Je pravda, že citliví lidé trpí více, ale také více sní a více milují.

Jsem dobrým člověkem, vždycky jsem byla. Jediný rozdíl mezi mým včerejším a dnešním já je ten, že už neztrácím čas to nikomu dokazovat.

Ah voila. Amsterdame, já přistávám.

large

–AY–

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.