Chci se ztratit, abych mohla být znovu nalezená. Chci tě ztratit, abych nalezla sebe. Pořád ten stejný příběh, jenom pokaždé s někým jiným.

Zachumlaná ve své šále, ve tvé bundě pózuji pod kýčovitém vánočním osvětlením. Před tvým fotoaparátem. Hvězdy nade mnou, hvězdy pode mnou. Odráží se ve tvých očích. Ta zář a ten pohled mi lámou váz. Spolehlivě.

S podlomenými kolenami přijímám tvou dlaň a přisedám k tobě. Do vozu se sobem.

Kam pojedeme?

……

Tak moc jsem chtěla něco, čemu bych mohla říkat domov. Zoufale jsem hledala domov v místech, v městech, v druhých lidech. Cestovala jsem nespočet míst, políbila řádku cizinců, koupila si jeden byt. Tolik hluku přicházejíc odnikud. Tolik hlasů jdoucí nikam.
Budovy spadnou, města odvanou, lidé odejdou. I ti, co řekli, že nikdy neodejdou…

To nikdy neskončí.

sunset from home

Točila jsem se na kolečkové židli, čekajíc na tiskárnu, než mi vytiskne všechna ta lejstra ke koupi bytu. Už brzy mého bytu. V mírné závrati z toho kolotoče mi však došlo, že je to JEN byt. Svůj domov jsem si přece už našla – sama v sobě. Kde zrovna chci a kde se cítím dobře, tam jsem doma. Protože to je přesně to místo, kde zrovna chci být.

Ten nenadálý moment opojivého štěstí mi vytryskl slzy do očí. Wow. Asi bych měla přestat s tou jógou nebo si neadoptuji černouška z Afriky, ale rovnou tři.

Sentiment je teď luxus, který si nemůžu dovolit.

Místa pominou, pocity zůstanou. A tak teď už napořád budu mít domov:

1.V MĚSTECH A MÍSTECH

Moje rodné město mě vidělo růst a měnit se, přesto ho nemůžu nazývat svým domovem. I když tam žijí moji přátelé (kteří ještě neodešli), moje vzpomínky (které nevybledly), moje bolest (kterou jsem si nevzala s sebou), prostě tam nepatřím. A upřímně, nikdy jsem nesnila o tom, že můj domov se bude nacházet tam, kde nepatřím.

Můj nový domov je Barcelona. Město, kde jsem se cítila, jako nikde jinde. Byla jsem tam jen na týden, na pár dní, na pár okamžiků, ale nějak – toto místo už bude napořád moje.  Procházím se ulicemi, pozoruji budovy, pozoruji lidi a napadá mě, že tady bych mohla žít. Tady bych se mohla učit. Tady bych mohla milovat.

A když s těžkým srdcem nastupuji na svůj zpáteční let, mou tvář zdobí úsměv a naděje. Vím, že se vrátím. Pro tebe.

2. VE SLUNEČNÍCH PAPRSCÍCH A VRCHOLCÍCH HOR

Andorra. Země, kde jsem se cítila, jako nikdo jinde. Na vrcholku hor, oslepená sluneční krásou v jinak mrazivím dni jsem našla útěchu. V sama sobě. Pokaždé, když od té doby běžím po jakýchkoli horách, po rozkvetlé louce, pokaždé když se zastavím a nechám paprsky slunce jen tak laskat mou tvář, nacházím radost. Nacházím klid v duši a nacházím domov.

3. V BUDOVĚ

Necítím se doma v mém rodném městě, ale cítím se doma v mém rodném domě. I když za chladnými zdmi této chaloupky jsem prolila hektolitry slzy, spláchl je čas. Mé srdce je pořád tady. Tady jsem rostla. Tady jsem se učila. Tady jsem milovala. Tady žije moje maminka, která se pro nás tolik obětovala. Tady žije duch mého psa, mé želvičky, iluze perfektní rodiny, která přestává být iluzí. V mých očích je to už jen má rodina. Moje všechno.

4. VE VÝHLEDU Z MÉHO BYTU

A vzduchu nad mým domem. Miluji výšky, ačkoli se jich bojím. Výšky mě paralyzují, ale zároveň mě fascinují. Nemůžu žít na zemi. Nemůžu žít v sedmém nebi. 17. poschodí zní tak jako docela fajn kompromis. Nemůžu si pomoc, ale výšky mi dávají komfort a směšný pocit, že mám něco pod kontrolou. Už v tak dost nejistém světě, ta zředěná atmosféra mi za to stojí, i když pak celou cestu dolů problinkám.

5. V SOBĚ

Ač to zní jakkoli pitomě, kamkoli půjdu, vezmu sebe s sebou. Já jsem totiž jediný člověk/místo/jiná hmotná či abstraktní entita, od které si nikdy nemohu odpočinout. Proto jsem se rozhodla uzavřít mír se svým srdcem a se svým tělem. Investovat do sebe a milovat se. Protože kdo jiný to za mě udělá, až všichni odejdou…?

….

Vzpomeň si na mě ráno a vezmi mě domů.

– Andie Y-

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.