Nebojím se stesku. Bojím se prázdnoty. Bojím se okamžiku, kdy plamínky v mých očích vyhasnou, kdy se přestanu zajímat, kdy rezignuji. Bojím se lhostejnosti. Bojím se okamžiku, kdy mi to bude jedno. Protože v ten daný moment ztratím sama sebe. A vím, že konečně nastal čas. Čas odejít.

Nechat jít je jedna z nejtěžších životních lekcích. Ať je to vina, zlost, láska, ztráta nebo zrada. Změna není nikdy jednoduchá. Bojujeme o to, abychom se drželi, a bojujeme proto, abychom pustili. Život je někdy fakt groteskní.

Všechno v našich životech má určité místo a časový harmonogram. Něco s námi zůstane už napořád a něco si jenom na chvíli půjčíme. Někdo s námi dojde až do cíle a někdo nás jenom na naší cestě doprovodí. Někdy nemá cenu bojovat, držet se zuby nehty a poslušně nechat to z nás vysát život. Někdy je možná lepší se jen usmát, důvěřovat, pustit se a volně dýchat.

Naučila jsem se, že sbohem bude vždycky bolet, fotky nenahradí samotné prožitky, pěkné a smutné vzpomínky přinesou slzy a slova nikdy nenahradí pocity. To ale ještě neznamená, že budu pronásledovat balónky, které ani nepatří do mé oblohy.

Nechat jít nebo být nechán jít je úzkostlivý zážitek, který nás nutí zpochybňovat naše zájmy, naše priority, naši existenci. Prosím nikdy nezapomeňme naše odpovědi. Jedno sbohem není konec světa, ani to další. Je to dočasná bolest pulzující celým našim tělem, dočasné nepohodlí a strach, které otřásají našimi základy, okrádá nás o naše pohodlí a vykupuje kousek naší osobnosti. Ale pocity odezní. Prožijeme je a necháme je tam, kam už teď patří – do minulosti. Nebudeme se cítit napořád prázdní.

Já vím, že všechno se nakonec nějak vyřeší a bude tak jak má. Vím, že to co je mi souzeno, bude napořád moje. Já jenom asi potřebuji minutu nebo dvě se sebrat ze země. Někdy prostě to závaží, co na mě život hází, je moc těžké. To je celé.

Život je příliš krátký, abychom se dlouze litovali. Je čas se zaměstnat žitím nebo zaměstnat umíráním. Konec konců, na všem, na čem kdy bude záležet je jak moc jsme milovali, jak upřímně jsme žili a jak elegantně jsme nechali být všechno, co nebylo pro nás.

C’est la vie.

–Andie XY–

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.