„Ty prostě ještě nevíš, co od života chceš a já… to potřebuji“.

Ty mlčíš a já se s posmutnělým úsměvem otočím.

Chytneš mě za ruku: „Počkej.. Vím. Být šťastný.“

A kdyby jsi po dlouhé odmlce nedodal „S tebou“ bývala bych odešla nadobro.

….

Žijeme pro momenty, které nám berou dech, neuvědomujíc, že pocity prostě nemůžou trvat věčně. Štěstí je dočasně opojující, stejně jako drogy. Myslet si ale, že můžeme být napořád šťastní, je stejné jako si myslet, že můžeme být celoživotně sjetí. Žádné zasrané vystřízlivění.

Je úplně jedno, jestli je nám 20 nebo 30, jestli jsme ženského či mužského rodu a jak vysokého inteligentního kvocientu, všichni si rádi myslíme, že „být šťastný“ je stav, o který usilujeme nebo bychom měli usilovat.

Dost možná se naše vidina štěstí převtěluje do hmatatelných cílů. Dosáhnout vysněné váhy, najít tu pravou polovičku, vdát se/oženit. A jestli jo, tak gratuluji. Možná toho někdy dosáhneme a od tohoto momentu dále budeme žít v nirvaně po zbytek naší existence. Hahaha.

Je také ale dost možné, že štěstí je pro nás něco tak abstraktní jako bylo kdysi pro mě. Zmatení, ztracení, nevědíc co vlastně hledáme, ale zoufalí a frustrovaní z toho, že „to“ pořád nepřichází. Gratulace i vám (mě). Šance, že dostaneme to nějaké nedefinovatelné „něco“ je blízká nule.

Konzistentní štěstí je nebezpečný mýtus, kterým nás od dětství masíruje společnost a Disney World. Všechny ty šťastné konce nám vymyly mozky a my se upínáme k naději, že jednou, jednou i nás osvítí a-ha moment (nebo a-ha osoba), náš život najednou dostane smysl, a my budeme (ne)konečně a bezmezně šťastní. Aaach. To, že za oponou Sněhurka zažívá krizi středního věku, Aladin se zakoukal do sekretářky a Malou mořskou vílu trápí strie na ploutvi, nám nikdo neřekne.

My si pamatujeme tu závěrečnou scénu, jak milenci plní euforie konečně křičí své „ano“. Přičemž zapomínáme, že moment je jen moment. A pohádka business.

Momenty pominou a business zkrachuje. Konec příběhu.

….

Ne, nejsem pesimista a nevidím láhev poloprázdnou (pokud to ovšem není pozdní sběr chardonnay, uuuhuh). Jen jsem pochopila, že vzdání se nesmyslné honby za nekonečným štěstím, je cesta, jak ho skutečně dosáhnout. A toto vědomí je tak hrozně, hrozně osvobozující.

Procházím se po Náměstí republiky a cítím, že můžu znovu dýchat (i když smogová situace na jedničce mluví trošku jinak).

Utřu si slzy a zpomalím, i když pospíchám. Jsem teď a tady, přítomná. Atmosféra provoněná skořicí a jehličím omamuje mou mysl a já se na okamžik přestávám obávat toho, co bude. Já totiž už vím, co bude. Bude život.

Být šťastný je postoj a ne cílová stanice.

large-5

Pokud štěstí přestaneme nazývat cílem, nebudeme při každém zaškobrtnutím cítit, že jsme selhali. Život je cesta a ne destinace. A abychom mohli být nahoře, musíme být někdy i dole. To je zákon gravitace. A všechno to mezitím? To je to, co nás definuje.

My občas však nevidíme věci pro to, jaké jsou. Vidíme věci pro to, jací jsme my.

Štěstí je volba.

A i když máme občas pocit, že nám dochází dech, užívejme si celý běh, nejenom cílovou rovinku. Bez námahy a pádů se nerodí štěstí. Cestu si buď najdeme nebo utvoříme. Důležité je neztrácet entusiasmus.

Tak… půjdeme?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.