Bylo mi 24 a titul Ing. jsem přijala s pompou a grácií. Mé křičící nitro alá “Tohle je jako všechno?” jsem se snažila překřičet vysokými podpatky a sebejistým úsměvem. Poker face mi nikdy nechyběla.

Bez sebemenšího pocitu hrdosti jsem si pořád jen dokola opakovala jednu vtíravou otázku “A co dál?” Najednou můj život nebyl rozdělen do ročníků a semestrů. Najednou mým cílem nebylo odškrtnout si další předmět a zapsat si další jedničku do indexu. Najednou mě nic nenutilo zůstat. Co jsem nyní měla mít před sebou jedni nazývali svobodou a nekonečnými možnostmi, já hluchým neurčitem a nejistotou.

Učitelé, rodiče, média, moderní doba, demokracie, všichni nám neustále vštěpují, že můžeme dnes v životě dělat cokoli, co chceme, že můžeme být kýmkoli, kým chceme. Já si to už nemyslím. Život není bez hranic a ani my nejsme. My, Mileanials, si často přejeme, abychom měli nějakou navigaci mezi všemi těmi možnostmi, ale faktem je, že zase tolik možností nemáme. Čím déle budeme otálet s rozhodnutím, co vlastně od života chceme, tím méně cest nám zůstane.

Vzpomeňme si na náš “Marmeládový experiment”. Kritický bod pro jakékoli rozhodování v našich 25 letech (plus minus) je uvědomění si, že stůl s 24 možnostmi je pro nás utopie. Myslet si, že máme nekonečně možností, je stejně zoufalé, jako se ocitnout uprostřed oceánu. Víme (nebo alespoň tušíme), že pro záchranu je třeba akce, je třeba plavat, ale stejně zůstáváme nehnutě na jednom místě čekajíc na Godota nebo možná záchrannou loď? Ne snad proto, že nemáme sílu nebo neumíme plavat, ale protože nám jednoduše chybí bod B. Na jakou stranu plavat, když ani na jedné straně nevidíme břeh? Proč plavat, když nemáme jistotu, že skutečně doplaveme? Pokud si vybereme jednu možnost, automaticky se vzdáme ostatních? Volba nám brání se rozhodnout, přitom obava z její ztráty nás potápí.

„Když se rozhodujeme, upisujeme se tvrdé práci, pádům, zlomeným srdcím, takže někdy se zdá jednodušší nevědět, nerozhodovat, nedělat.“ 

Metafora oceánu má jednu slabinu stejně jako naše víra, že nemáme sebemenší ponětí, co chceme v životě dělat. Neexistuje. Stejně jako se neocitneme zčistajasna uprostřed oceánu, stejně tak se neocitneme ve svých 25 letech. Popírání našich preferencí nebo snů by znamenalo popírání naší minulosti. Během těch let, co jsme na světě, jsme si více či méně vědomě budovali to, kým jsme teď – osobnost s určitými přednostmi, slabinami, s jistými zkušenostmi, hodnotami a prioritami. Ať se nám to líbí nebo ne, tato bezmála dvě desetiletí života nás automaticky přesouvají od stolu 24 příchutí ke stolu s 6 příchutěmi. Tak jakou marmeládu si vybereme teď?

Z mého zatemnělého úsudku se začaly profilovat jasných 6 možností.

  1. Zůstat. Zatímco moji blízcí se honí za láskou, vzděláním, zkušenostmi, (sebe)poznáním po celém světě, mě „brání“ slibně se rozvíjející kariéra a vztah. Je avšak tento korporátní žebříček skutečně ten, po kterým chci šplhat? A kolik jsem vůbec ochotna vsadit na lásku?
  2. Prožít si vlastní Jíst, meditovat, milovat. „Pokud tě láká žít v zahraničí, teď je ideální doba!“ slyším ze všech stran, ale jak hodně vlastně chci „ven?“ Kde mám jistotu, že se daleko od všech a od všeho nebudu cítit ještě více ztracená?
  3. Nepřestat studovat. Ač PhDr na mé alma mater, kompletně jinou vysokou v české domovině nebo stipendium u sousedů, hladová po vědomostech a sociálního družení, mě škola vždy bavila. Neumlčím avšak své ztracené já jenom na pár dalších let? A nebude to pak jenom horší? Titul před jménem, za jménem, ale vlastně na co?
  4. Stát se letuškou pro Emirates a splnit si tak jeden z dětských snů. Ve slušivém kostýmku brázdit svět, letištní haly, hotelové pokoje a trochu vidět, než začne pravý život? Ale jsem pro pár dalekých světel ochotna tlačit vozík, uklízet po bandě nevychovanců a udělat si díru do životopisu?
  5. Získat praxi v oboru venku. Pro těch pár zkušeností a peněz navíc, vzdát se konkurenční výhody cizích jazyků u nás a těch, co ještě zůstali?
  6. Vrátit se do rodného kraje, najít si práci v jednom z tamních průmyslových komplexů, usadit se. Ačkoli nejčastěji diskutovaná, vlastně ani nikdy možnost nebyla. Ne pro mě. Nikdy jsem nesnila, že můj domov bude tam, kde nepatřím.

Proplouvat životem jen tak je jednoduché, ale to neznamená že jednodušší. Ve skutečnosti dvacetiletí, kteří přijímají rozhodnutí jsou šťastnější než ti, kteří nedělají nic.

Žít abstraktním cílem „být štastný“ nebo „jenom nebe je limit“ tě v životě nedostane dál, pakliže tvoje cílová stanice není osobní krize či deprese.

Já si už vybrala. A necítím dead-end situaci, ale úlevu. Pokud se tato tato cesta ukáže nakonec jako nesprávná, zkusím jednoduše jinou.

Vím, že v životě nebude jenom jedna marmeláda, kterou si kdy koupím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.