Všechno to začalo v letištní hale. Moje úniková strategie. Tentokrát jsem neměla plán B, tentokrát jsem vše vsadila na lásku. Tu hru jsem nevyhrála. Nikdo nevyhrál.

Našla jsem sama sebe zoufalou uprostřed tanečního sálu s mokrou tváří – a pot to nebyl. Neschopna se hýbat, neschopna myslet, neschopna dýchat. Schopna jenom cítit. Bolest v hrudi a mokré oči („Myslím, že to ty nové čočky“).

Kdo říkal, že pohyb je lék, může mít pravdu, ale také nemusí. Určitě nemusí. Já zradila mou duši, mé tělo zradilo mě. Co světu dáváme, to stejné dostáváme. Karma je mrcha.

Po nekonečné sprše, kde proudy slz tekly stejnou intenzitou jako H2O (moje upřímná omluva všem záchrancům přírody) jsem si řekla dost. Náhradní plán občas nemáme, ale pořád máme Ryanair a letenky za padesát euro.

A tak bylo rozhodnuto.

Odletěla jsem  do Barcelony, abych za pomocí přítmí uměleckých kaváren a magického světla Gaudího archtiektury posbírala to, co ze mě ještě zbylo. Trochu spoileru na začátek: To nebylo úplně to, co se stalo…

….

Sólo cestování se teď zdá jako velmi trendy a cool záležitost. Když život najednou přestává dávat smysl (což nám generaci Y se stává celkem často), tak si prostě sbalit kufry, spálit mosty a jít tam ven prožít si své vlastní Jíst, meditovat a milovat. Protože tak se to prostě dělá. A protože to je přesně to, co tam na nás všechny čeká.

Ve skutečnosti se bohužel dospělý život neskládá z jídla, meditování a lásky. Dospělý život se skládá z lidí, míst, věcí a zodpovědnosti. Z toho, kým jsme, s kým trávíme čas, kde žijeme, čím se živíme a jak na to vše nahlížíme. Život můžeme začít u čehokoli z toho, co nám zní alespoň trochu povědomě. Přece i Elisabeth Gilbert byla spisovatelkou již mnoho let předtím, než prodala koncept svého knižního porozvodového dobrodružství. Příběh Elisabeth byl sice o hledání rovnováhy a sebeobjevování, ale také byl o její práci. Až mi někdo nabídne stovky tisíc, abych se šla najít do světa, pak o tom začnu uvažovat taky.

Do té doby budu při této myšlence jen tajit dech a dál cestovat jako dospělý člověk. Nebudu vypovídat práci, kterou miluji. Nebudu opouštět ty, co ještě neodešli. Nebudu nechávat za sebou uragán s nadějí, že ho po mě někdo uklidí. Já budu jen zhluboka dýchat a na své realitě místo tlačítka „začít znova“ mačkat docela nevinné „stop“.

…..

Den první. Rozčiluji se, že mi naúčtovali o 2 éčka více za salát (Prý Ceasar, pfff, to určitě!) a že jsem si v samém stresu a děravém srdci zarezervovala špatný dny v hostelu. To jsem ještě ovšem netušila, že mě po cestě z letiště stihli už okradnout o nemalou hotovost, v hostelu o oblečení a taky… že to nebude trvat dlouho a budu mít zlomený srdce znova. Tahle „dovolená“ nebo „přijetí k rozumu“ mě přijde fakt hodně draze.

Piji černé kafe, protože po dnešku už jsem přeci jen nějaký badass. Jeden Ind se otáčí k Mecce pouhý metr ode mě a já se otáčím k nebi (toto Bože přece nemůžu vydržet) a k němu (prosím, přijeď si pro mě). Jako kdybych JÁ někdy potřebovala zachránce.

Myslet si, že Barca mě vyléčí, je nesmysl. V tom velkém světě se cítím ztracenější než zatoulané štěně. Pozoruji ostatní sólo cestovatelé a hádám jejich příběh. Jsou fakt všichni tak hrozně cool nebo je taky něco tak strašně žere? Vyrovnané osůbky nebo jen prázdné balíčky zoufale hledajíc to, co by je vyplnilo? A tak leží v grupáči na gauči, sjíždějí netflixy a displeje svých telefonů. Je opravdu moje chyba, že já chci víc?

A tak si loknu ještě doušek hořkého moku (docela ladí k mé duši, a já tak nějak vždycky byla na styl) na jeho zdraví a přestanu hádat, začnu se ptát. Noc první. Brázdíme ulice zářivé Barcelony a s prvními hvězdami ztrácím poslední obavy. Všichni jsme nějak zlomení a každý příběh začíná stejně. Konec velké lásky a/nebo konec velké kariéry. Konec studia. Gap rok, který se možná přemění v gap roky. Každý ví, že se jednou musí vrátit. Otázka však je, kdy to bude a kde to bude. Nikdo nevíme, co znamená pojem domov, ale nepřestaneme o něm mluvit, dokud ho nanajdeme. My všichni chceme víc.

…..

Klik. Znáte ten pocit, kdy najednou všechno prostě do sebe zapadne? Něco zajímavého se stane a vy najednou víte, že všechno je přesně tak, jak má být. Právě teď. Právě tady. Stojím na jednom z nejvyšších míst Barcelony s pohledem upřeným na pulzující město. Den druhý. S mými novými přáteli pijeme červené víno, děláme stojky na hlavě a pouštíme si   „Where the hell is Matt“. Jestli kvůli této srandě přijdu o všechna mobilní data, tak ať. Pro tento pocit jsem ochotná se vzdát large (6)mnoha víc.

On asi neexistuje žádný způsob, jak tento pocit vyrobit. Vlastně si ani nemyslím, že jsem ho schopna vůbec vysvětlit. Ale když se to stane, cítím to. Prostě to klikne. Vím, že se to děje, vím, že to existuje. To nádherné, abstraktní něco, co vnáší místo, čas a lidi do symbiózy.

Promrzlá z výletu do poslední kůstky, tisknu k sobě kolena a popíjím zelený čaj. Stejné prostředí, stejní lidé, ale přesto všechno se zdá najednou být tak jiné. Bublinky z mé hlavy vyprchaly, ale klid a mír v mé duši přetrvávají. Nemusím mluvit, když nechci. Nemusím nic vysvětlovat, když nechci. Můžu jen být. Po strašné době si připadám, že někam patřím. Kdybych nebyla velká holka, snad se rozbrečím.

Najednou vím, že to s mým bývalým přítelem prostě nikdy nemohlo fungovat, nehledě na to, jak moc jsme se snažili. Žijeme a učíme se. Pořád mi není jasné, jestli se opaky přitahují nebo bychom měli vyhledávat lidi, jejichž zájmy a životní cíle jsou podobné těm našim. A také si nemyslím, že by to vše bylo tak jednoduché. Možná to všechno není ani otázka, kterou bychom si měli pokládat. Buď to tam je, nebo není.

A přesně v tento můj uvědomělý a-ha moment stál nade mnou on. Z jeho pohledu a slov jsem dostala takovou závrať, že mi v mžiku bylo jasné, že tato dovolená bude ještě zajímavá.

Zeptal se mě, jestli s ním chci do Sagrady, já jestli on se mnou do Andorry.

Hory nade mnou, hory pode mnou, nikde ani živáčka. Přivírám oči a nechám sluneční paprsky laskat mou tvář a jeho – mou duši. Chci tento moment prodloužit. Vím, že dlouho nebudu šťastnější.

Někdy se prostě objeví lidé v našich životech jenom proto, aby nám ukázali, kudy dál.

…..

Za tyto jedinečné, dechberoucí okamžiky, které si na cestách utvoříme, musíme zaplatit daň (přirovnání cestování k daním je romantické asi jako rande v márnici, ale ekonomka se holt ve mě asi nezapře). Frustrace. Zoufalost. Pocit osamělosti. S každým ukradeným eurem, zpožděným letem, nefungující klimatizací či plesnivou kachličkou v koupelně to světu vracíme zpět.  Najdeme své spřízněné duše a pak je necháme jít. Sólo cestování nikdy nebylo, není a nebude pro slabé povahy.

Přesto je to koníček, kterého se nikdy nechci vzdát. Každé naše sólo dobrodružství nás činí laskavějším, vnímavějším a otevřenějším individuem. Naučí nás vyhledávat a oslavovat neznámé. Naučí nás přizpůsobit se té jediné životní konstantě – změně. Najdeme odpovědi na otázky, které ani nevíme, že klademe. Zažijeme dobrodružství, které by jsme si nikdy nepředstavili a vyrosteme v osobnosti, které bychom nikdy nevěřili, že jednou můžeme být.

Někdy je dobré se úmyslně ztratit, abychom mohli být znovu nalezeni.

Z mých zkušeností si opravdu myslím, že sólo cestování po rozchodu je dobrý způsob, jak začít znova, jak si očistit svou hlavou a své srdce od všech těch pavučin a lží. Dobrý způsob, jak se postavit na vlastní nohy a spoléhat jenom na tu jednu osobu, která je zodpovědná za naše štěstí – nás. Cestování může být součástí našeho vývoje, naší cesty, ale pořád je to jenom součást. Cestování nevyřeší naše problémy, stejně jako je nevyřeší hypotéka. Jednou se přeci všichni musíme vrátit.

Napříč nalezené perspektivě a opíjivého štěstí, můj výlet nedopadl, jak jsem chtěla. Vrátila jsem se a sesypala jsem se znova. A to z jedné, jednoduché příčiny – nebyla jsem připravena. Nebyla jsem připravena pohnout se dál, odcestovat nebo jsem nebyla připravena se vrátit. Ač tak či tak, nápor reality a pražský vítr sfoukli figurky a postavili mě zpátky na políčko start.

Uffff. Tak ještě jednou…

–Andie Y–

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.