Jsme líní, nezodpovědní a volný čas pro-netflixujeme nebo prožereme v hipsterských bistrech. Předsudky a prokrastinace. Tak přesně o tom tento článek nebude.

Naopak.

Příliš odpracovaných hodin. Příliš byrokracie. Fyzické vyčerpání. Psychické vyčerpání. Frustrace z nedosažení toho, čeho chceme. Frustrace z nedosažení tolika, kolika bychom měli. Generace Y.

Zpochybňování přidané hodnoty naší práce. Zpochybňování volby naší kariéry. Pracovat pro nás znamená prožívat naše ideály, ne firemní ROI. S absencí valné idey ale za to s bílými límečky – otročení na metrážním prostoru 2×2 supermoderní open office z nás vysává život. Obědy zadarmo nestačí, my chceme utvářet rozdíl.

Statista udává, že 14% dotázaných ve věku 18-29 znají příbuzného či blízkého přítele, kterému byl diagnozován syndrom vyhoření.

My, mileniálové, jsme k brzkému vyhoření obzvláště náchylní: Jsme obklopeni 20-ti-něco CEO, jejichž start-upy udávají směr a korporace vydělávají miliardy. Společnost na nás klade přehnané nároky = my na sebe klademe přehnané nároky. Očekáváme, že máme být na telefonu 24/7 a bereme si dovolenou nebo sick day, jenom abychom se cítili provinile.

Já to všechno vím. Vyčerpání, cynismus a neefektivita,, které jsou příznakem vyhoření, začínají vytahovat své ošklivé hlavy. Mluvím o vyhoření typu netflix-maraton-po-tři dny, nemůžu-se-hnout-z-gauče, poslíček-pizzy-mi-říká-jménem, ben-jerry-jsou-mým-nejlepším-kamarádem. Není to pěkný.

tired

….

Nastupujeme na pracovní trh, jsme nabití energií a lační po zkušenostech. Možná ještě nemáme moudrost a zkušenosti světa, ale máme to, co ostatní nemají – hlad a kuráž. Svým postojem a entusiasmem se odlišujeme. Odlišujeme se od mnohých starších a zkušenějších kolegů, co si odsedí těch svých od-devíti-do-pěti, jdou domů políbit děti a s teplou večeří k televizi.

My jsme připraveni na svůj raketový start a jsme ochotni za něj zaplatit. Balancujeme na hranici, co ještě zvládneme a co už nás semele. Svou krásu a vyrovnanou duši zaprodáváme korporaci, která ani není naše. Zaprodáváme svůj život, abychom naplňovali sny, které ani nejsou naše. Gratuluji.

Pokud naše práce neodpovídá našim standardům, jsme vystaveni zoufale brzké deziluzi. Protože nerozumíme dospělému životu. Nebo protože dospělý život nerozumí nám. Protože odmítáme definici průměrnosti. Protože musíme pálit svíčku z obou stran.

A tak většinou fyzika nefunguje.

…..

Musí se naučit, že život je maraton, ne sprint…” říká o nás Kelly Cutrone (prezidentka People’s Revolution PR): “…Vysoká není nic jiného než babysitting. Studenti jsou naprosto nepřipraveni pro reálný život. Realita ženy, která chce pracovat v PR je, že bude pracovat s dalšími 24 podobnými, budou spolu soupeřit a podrážet si nohy. Nikdo neřekne děkuji. Bude obědvat v pět večer. Bude to na prd a bude to tvrdá práce.“

Jsme lapeni v kruhu nerealistických očekávání od našich na-hlavní-pracovní-poměr-zaměstnáních. Není to o tom, že předpokládáme, že náš pracovní život bude jedna velká párty (ehm, ne?), ale o tom, že podceňujeme realitu každodenní dřiny. Nevíme, proč se snažíme, pro co dřeme, což dělá takřka nemožným pohnout se z místa. Hoříme v korporátních plamenech, protože nevidíme výsledky hned. A protože neumíme vypnout. A protože neumíme říct ne.

Nebo alespoň ženy ne. Melanie Shreffler říká: “Zdá se, že ženy z generace mileniálů nikdy nezažily odpočinek. Jedním z důvodů, proč ženy zažívají syndrom vyhoření už v počátku své kariéry je, že prostě dosáhly svého zlomového bodu – poté, co strávily své dětství pilováním svého resumé. Tyto ženy pracovaly jako šílené ve škole, na vysoké, pak nastoupily do pracovního procesu a jsou vyčerpané.”

Mrs Fuller (autorka Working with bitches) přidává: “Ženy chtějí všechno. Vstávají ve 4 ráno a jdou do fitka. Pak běží domů připravit se do práce, aby mohly být v kanceláři jako první přicházející a večer jako poslední odcházející.”

Schválně, jak dlouho to vydržíme?

Máme mentalitu dělání všeho, dělání na všem, dělat všechno, všechno správně, všechno TEĎ. Svět nás masíruje tvrzením, že “chybování” neexistuje, pakliže se z něj poučíme. Ale nám přesto přijde, že tak korporátní realita nefunguje. Jeden přešlap a jsme tam, kde jsme byli. Na nule. Nebo ještě níž.

Odpor ke kritice a k neúspěchu snad není u žádné jiné generace silnější. Honíme se za perfektní prací, perfektní postavou a perfektní dovolenou, kterou strávíme na pracovním emailu (a Instagramu). Všichni chceme vynikat, vybočovat z průměru. Faktem je, že pokud budeme všichni lepší, slovo „výjimečnost“ přestane existovat.

Úzkost a izolace, voila.

V napjatém konkurenčním pracovním prostředí máme strach z promrhaných příležitostí , že už není OK říci, že jsme unavení. Naše těla nám říkají zpomal, ale my je neslyšíme. Nebo je nechceme slyšet. Důsledek? Přestanou s náma mluvit úplně – Zastaví se.

„Buďte si vědomi toho, že každá příležitost má svou cenu příležitosti.“ – Tina Martini

Ale tak hlavně, že ekonomika si výská (Hlavně ta farmaceutická, ulalala! Bude-bonus-bude-bonus) . Psychiatři mají žně a jóga je naše nová Bible. Abychom ještě chvíli zůstali při smyslech.

Namaste.

-AY-

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.