Potkala jsem toho nejlepšího kluka a teď ho musím nechat jít. Není dokonalý, stejně jako nebyl nikdo před ním, ale přesto výjimečný. Ostatní byli podobní mě, on je podobný sobě. Ačkoli jsem nízkým sebevědomím nikdy netrpěla, originál je vždycky lepší než kopie. Vždyť ani bez bílé není černá, a bez úsvitu setmění. Tak rozdílní, tak neodlučitelní. Ukázala jsem mu jak žít, on mě jak znovu milovat.

„Kde jsi byla celý můj život, holčičko?“

Začalo to ostrou vodkou a letním negližém, skončilo to tupou bolestí a horkou medovinou. Nejkrásnějších 484 dní, nejsmutnějších 484 nocích. Za každý střípek lásky, jeden korálek do mé sbírky slz. (Jestli já jen nebudu milionář…)

Řekl jsi mi, že slova zabíjejí. Že je lepší dvakrát přemýšlet a ani jednou neříkat. Pohladila jsem tě po vlasech s uchichtnutím a decentní omluvou, že tvému humoru moc nerozumím.

484 dní uplynulo a já došla na konec šňůrky. Korálky se rozkutálely a já tu najednou nevidím nikoho, kdo by mi je pomohl sesbírat. Ani nikoho, kdo by mi to celé vysvětlil.

Média a starší generace nás masírují, jak ti dnešní mladí nejsou schopni dlouhodobých vztahů či hodnotné komunikace. Při pohledu na jejich krachující manželství mi to přišlo vždycky akorát tak k smíchu. Doma lítají zátky od piva, když ne rovnou facky, a za každým „Co ti je?“ je jen kyselý obličej a jedno důrazné „Nic.“

Avšak jak tak čím dál více sleduji svět kolem sebe, začínám si uvědomovat, že někdy ti věkem zkušenější mají přeci jenom v lecčem pravdu. Ne o sobě. O nás.

Jako Iphone 6 je dneska lehké nahradit sedmičkou, je snadné nahradit jednoho člověka druhým. Jeden tah palcem po displeji a dvě vodky, a voila, tady jsme. Lapeni v sociálních sítích, copak jsme opravdu zapomněli jak spolu komunikovat? Zhýčkáni technikou, copak opravdu nezvládneme více než strohé zprávy a smajlíky na whatsappu? Rozmazleni možnostmi, to opravdu neumíme nic lepšího než při prvním problému utíkat?

Technika nás zlenivěla. Odejít je proto mnohem jednodušší než spolupracovat. Ono totiž vyžaduje snahu. Protože úsilí je však sprosté slovo (my máme google a aplikace!), končí vztahy skoro stejně rychle jako novoroční předsevzetí. Abrakadabra.

Ve velkém objetí, hlasitý tikot hodin přehluší jen zrychlený tepot našich srdcích. Jedno srdce, jedna duše. Ve tvé náručí hledám útěchu. Lásku už jsem našla. Emocemi se zalykám, štěstí mi málem láme vaz. A já se přitom bála, že už TO cítit nikdy nebudu.

Čím víc tě miluji, tím víc mi ubližuješ. S rostoucí ignorací si však pomalu začínám uvědomovat, že jenom „láska“ nestačí. Komunikace je klíč a slova stavební kámen. Tádž Mahál ale jeden člověk nepostaví.

S každou další vteřinou ticha si rvu vlasy, jak moc ti chci tuto pravdu vyrýt pod kůži. Problém je, že ty jsi nikdy nebyl moc na tetování.

Každý opomíjený problémek v čase bobtná, a každý otazník bourá jednu kartu, až z velkolepého chrámu zbývá jen docela obyčejná budka. Je mi zima, ale tvá hoodie a „miluji tě“ mě už nezahřeje. A tak ten domeček z karet nakonec úplně spadne.

Možná je to dobře. Možná se potřebujeme dostat ke dnu, abychom se mohli znovu odrazit a začít jinak, líp. Vztah ovšem nelze budovat v jednom člověku, a proto slovo MY nikdy nemůže existovat bez JÁ nebo TY.

Chumlám se do huňaté šály, přestože vím, že teplo tvé náruče nahradit nedokáže. Už žádnou tvou serenádu a klukovský smích neuslyším. Jiskřičky v očích vyhasly. Jsem to už jenom JÁ.

A tak se musím víc naučit oceňovat přítomnost. Život je relativní, lidé se mění příliš rychle a „napořád“ může někdy trvat jenom jednu vteřinu.

Občas je dobré zavřít nějaké dveře – ne kvůli pýše či egoismu, ale jednoduše proto, že ty dveře nikam už nevedou.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.