Čekám na múzu, která ne a ne přijít. Mám desítku článků, ale žádný dokončený. Nejsou dost dobré. Nejsou dost inspirativní. Nejsou dost aktuální. Nejsou dost… moje.

Nechci začínat nové články, protože je stejně nedokončím. Nechci se vracet ke starým článkům, protože se s nimi už neztotožňuji. Nejsem stejná, jako jsem byla včera, jak můžu být stejná jako před půl rokem? Evolvuji rychlostí světla. Možná je to škoda.

Mám spoustu rozdělané tvorby, která se sem nehodí. Mám spoustu rozdělané tvorby, která je příliš osobní. Už jste se někdy divili, proč spousta mých článků začíná textem v kurzívě, zdánlivě vytrženým z kontextu? Recyklace.

……

Chtěla jsem zaběhnout půlmaraton, tak jsem si ho zaběhla. Chtěla jsem být manažerem v mezinárodni korporaci, a tak jsem se jím stala. Chtěla jsem krásný byt na okraji Prahy, a tak jsem si ho pořídila. Chtěla jsem psát, ale stránka zůstala prázdná.

Nemůžu vypnout a otevřít náruč inspiraci. Daň z převodu nemovitosti. Daň z nemovitosti. Daň ze závislé činnosti. Balení dárků. Náročné služební cesty. Jsem přítomná, ale vlastně nejsem. Moderní svět si vybírá svou daň – vysává ze mě život. Dnešní svět přináší příliš možností, je příliš hektický, je prostě… příliš.

Víte, že Hitler chtěl být umělcem? Ve svých osmnácti letech odešel z domova do Vídně studovat umění. Nikdy však svět jeho dílo neviděl. Nemůžu jinak než myslet si, že bylo pro něj snazší rozpustit druhou světovou, než čelit prázdnému plátnu.

Asi to dává smysl.

Všude kolem nás jsou spisovatelé, kteří nepíšou, malíři, kteří nemalují, podnikatelé, kteří jsou zaměstnaní. Bojíme se následovat své srdce. Bojíme se zklamání. Bojíme se zesměšnění. Bojíme se nejistoty.

A tak se raději honíme za pochybnými ideály, perfektními těly, špatnými vztahy. Zapomínáme, co je pro nás důležité, protože jsme příliš zaneprázdněni šplháním po korporátním žebříčků a následováním vzorečků kalorie-výdej-kalorie-příjem, peníze-výdej-peníze-příjem. Ty alespoň mají nějakou logiku. A ač je sebevíc úžasný roční bonus, sebevíc orgasmická hodinka vinyásy a sebevíc pocit naměřit si v pase o jeden směšný cenťák míň, faktem zůstává, že by nám vlastně stačilo docela míň.

writingJá bych třeba chtěla jen psát, a pak si zalézt do postele a spát. Když ale v té posteli jsem, chci vstát a jít běhat. Ach, jestli ti miléniové nejsou matoucí. V jednu minutu cítím, že štěstím mohu létat, ve druhou se mi chce plakat. V jednu minutu miluji své druhy, svou práci i sama sebe, ve druhé pochybuji o nich i o své existenci. Nedává to smysl.

Cítím v sobě energii, kterou nemůžu definovat. Slyším uvnitř sebe sílu, která nejde přehlušit. Ta mrcha mě paralyzuje. Nutí mě dělat víc, dělat líp, vařit, uklízet, učit se španělsky, běhat, cvičit, všechno, jenom mě udržovat daleko od tužky a papíru. To abstraktní, negativní něco nemá žádné svědomí. Hádá se se mnou, vymýšlí si, svádí mě, týrá, přemlouvá. Přesvědčuje mě, že všechna ta aktivita mě baví a je důležitá, tak proč sakra na konci dne mám stejně pocit, že jenom marním svůj čas?

Vím, že musím psát. Vím, že potřebuji psát. Ne pro peníze, ne pro slávu, ne pro pozornost, ale pro ten pocit. Když se cítím mizerně, píšu. Cítím se mizerně, když nepíšu. Groteskní je, že ačkoli jsem měla 18 let skoro samé jedničky, tuto rovnici jsem nebyla schopna vyřešit.

Čekat na perfektní konstelaci hvězd a až budeme mít čas, je blbost, s.r.o. Tolstoj měl 13 dětí a napsal Annu Kareninu. Lance Armstrong měl rakovinu a Tour de France vyhrál 7x za sebou.  Doping, nedoping. Jaká je vaše výmluva?

Všechno je jen otázka priorit a se všemi našimi „ale když“ sabotujeme jenom sami sebe. Pokud chceme tvořit, musíme se přestat vymlouvat a začít. Jít prostě tam ven, otevřít oči, nadechnout se, naslouchat. Je to luxus, který si musíme dovolit. Inspirace přijde sama cestou. Pak přijít domů, sednout si a tvořit. Když to nepůjde napoprvé, půjde to na podruhé. Důležité je začít. A i když to je toto jen jeden osobní článek a všem je jistě u p*dele, pro mě má kouzelnou moc, zase jednou žít svá slova a být schopná naťukat své závěrečné:

–Andie Y–

Opona klesá, nikdo netleská, ale já přesto půjdu dnes spát spokojená. Děkuji, múzy, a Stevene Pressfielde. Byli jste moje inspirace.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.